Poslední srpnový den s sebou tradičně přináší nejenom krásné letní počasí, ale také úplné vystřízlivění z doposud prožívaného prázdninového opojení – vždyť zítra už je zase škola!

Jistě, neplatí to zcela obecně, škola přeci začíná pouze dětem školou povinným. Studenti si i nadále mohou naplno užívat těch pár zbývajících týdnů volna a my pracující – no, vždyť víte…

I když se však začátek školního roku týká jen těch nejmladších z nás, přece jen tu lze vycítit jistou symbolickou hodnotu, která s určitou vážností a melancholickou hloubkou dopadá i na zbylou část populace. Jen málo kdo si přeci v tyto poslední letní dny alespoň jednou sám pro sebe neřekne: A už je to tu zase – končí nám léto a začíná škola. Jakoby se nás to přeci jen – i přese všechny naše starosti, strasti a povinnosti – nějak výrazněji dotýkalo. Jako bychom se ve svém studijním, profesním i osobním životě stále nějak vnitřně cítili být těmi malými, školou povinnými žáčky, kteří se mají neustále co učit a co dohánět. Jako by nám naše srdce říkalo: Už je tu zase ten čas – jdi a uč se, poznávej svět a lidi v něm – vždyť je tu toho tolik, co ještě nevíš. Tolik, co ti i nadále zůstává skryto

Za jistou význačnou formu tohoto vnitřního puzení – jak by možná řekl někdo, kdo přespříliš přemýšlí – je náš zájem o poznání a výuku cizích jazyků. Mnozí si nejspíše řeknou: Na tom přeci není nic zvláštního, vždyť znalost cizích jazyků je pro nás naprosto nezbytnou praktickou záležitostí, bez níž se v dnešním – jak říkáme moderním – světě jen stěží obejdeme. S tímto aspektem bych jen stěží mohla vítězně polemizovat – a co víc – musím s ním samozřejmě naprosto souhlasit. Vždyť se s tím jako profesionální lektorka dvou význačných světových jazyků zcela přirozeně setkávám na každodenní bázi. Své studenty připravuji na úspěšné složení nejrůznějších jazykových zkoušek a certifikací, díky nimž se tito následně mohou efektivně uplatnit v nejrůznějších sférách naší společnosti a být tak sobě i ji co možná nejvíce prospěšni.

Za pozornost však stojí i jakýsi další aspekt, jehož smysl pro nás již není – zdá se – možno tak jednoznačně prohlédnout, určit či identifikovat. Označme ho proto – ve shodě s oním prastarým rčením, jehož nám doposud neznámý autor dozajista musel být jedním z prvních humanistů v lidské historii – za aspekt čistě lidský.
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, zní ono rčení, o něž si dovoluji svou nynější úvahu opírat. Touha po znalosti cizího jazyka není přeci – troufám si říci – v posledku určována jen našimi praktickými zájmy a cíli. Tato představa, ať už je nám v základech našeho vzdělání vtloukána do hlav jakkoli silně, je přeci jen něčím, co jaksi zastiňuje – avšak v žádném případě nepotlačuje a nezamlčuje – představu mnohem původnější: Představu o poznání jazyka jakožto životní formy určitého lidského společenství, prohlédnutí jeho struktury jakožto naší vstupenky do zcela nového světa, ve kterém se sice setkáváme se stále stejnými věcmi, ale v němž tyto věci nabývají odlišný a mnohdy překvapující smysl.

Až nás tedy s koncem příštího léta opět přepadne onen melancholický pocit, naznačující, že svět není vposledku černobílý a že před námi leží mnoho, co nám doposud zůstává tak neodvratně skryto, odhlédněme alespoň na malou chvilku od bezprostřednosti našeho praktického života a zamysleme se nad rozmanitými možnostmi, s nimiž se v rámci našeho pobytu ve světě a lidském společenství každodenně setkáváme.

Kdo ví, třeba nás to posune zase o krok blíže směrem ke studiu cizích jazyků … J

www.lekcenemciny.cz